Thajský box neboli Muaythai je velmi staré bojové umění, které zavedl jako způsob boje muže proti muži ve své armádě král Ramkhamhaeng na počátku čtrnáctého století.

Povinná výuka Muaythai - jako způsobu sebeobrany a připravenosti národa - je zavedena na všech stupních škol (mateřských nevyjímaje), v armádě a samozřejmě ve výcvikových kempech po celé zemi. Zajímavostí také je, že do roku 1996 nebyl povolen vstup ženám do ringu ani na sportoviště, avšak od roku 2001 (zřejmě kvůli snaze prosadit thajský box na Olympijské hry) mohou ženy již i zápasit.

V Thajském království je však snem každého malého Thajce alespoň jednou vybojovat zápas národního šampiona na Lumpiny nebo Ratchadamnoen stadionu, svatostáncích Muaythai. V Thajsku box není jen pouhé bojové umění, je protkán mnoha rituály a navíc ho (jako jediný boj) doprovází tanec nazvaný WAI KRU. Znamená to, že za zvuku bubnu, cimbálu a jávské flétny borci před bojem tančí v ringu svůj tanec, kterým vzdávají poctu učiteli, soupeři a tradicím. Thajci říkají, že rozhoduje o výsledku zápasu a bez něj by thajský box nebyl tím, čím pro ně tento národní sport je.

Přejímat východní filozofie do zcela rozdílných podmínek však nelze, a proto se ve světě (a od roku 1992 i u nás provádí) v podobě bojového sportu. V zápasech, které jsou na pět kol po třech minutách, se používají údery rukou, loktů, kolen a nohou. Narozdíl od jiných sportů je thajský box plnokontaktní a  mimo hlavy a těla se útoky vedou i na nohy a povoleny jsou i různé strhy, shozy a typické úchyty v klinči. Borci v profesionálním ringu mají jen rukavice, chránič zubů a suspenzor (ochrana genitálií), amatéři ještě helmu a chrániče holení a loktů, případně vestu v juniorských kategoriích.

Je to tvrdý sport (jeden z nejtvrdších na světě), ale do ringu nejdou borci soupeře zranit či zbít, ale jdou dokázat jeden druhému, kdo je chytřejší, rychlejší a přesnější, a lépe fyzicky připraven.